Můj příběh
Milí rodiče, milé děti,
jsem maminkou dvou úžasných dcer ve věku 5 a 9 let. A právě má starší dcera stála na počátku mé současné profesní cesty terapeutky pro děti se specifickými potřebami.
Již během prvního roku jejího života bylo poměrně jasné, že její psychomotorický vývoj je opožděný. Plazila se asymetricky, dlouho nelezla. Paní doktorka mě vždy uklidnila: "Paní Matějcová, hlavně nesrovnávejte." A tak se stalo, bylo to mé první dítě a já jsem toho o správném psychomotorickém vývoji příliš nevěděla. A tak jsem důvěřovala lékařům. S fyzioterapií jsme začali až po prvních narozeninách, to už bylo poměrně pozdě. Vše se vleklo. Zároveň jsme neměli štěstí na kvalitního fyzioterapeuta – až třetí fyzioterapeutka byla schopná naši dceru "rozchodit". Bylo jí 24 měsíců, když udělala první krůčky, daleko za tabulkovou hranicí normálu.
V následujícím roce se hrubá a jemná motorika vyvíjela velmi nekoordinovaně, po třetím roce byla dceři diagnostikována dyspraxie. K tomu se přidala lehká vývojová dysfázie a porucha pozornosti ADD. Byla to taková "spící", zasněná princezna, která se neuměla vyjadřovat a ještě byla nemotorná a pořád něco shazovala a rozlívala. A já byla ztracená. Co s ní bude? Zvládne školu? Zvládne to v životě? Klinická psycholožka nám doporučila hippoterapii. Fajn, až na to, že se dcera velkých zvířat bojí. Žádná jiná rada, žádné jiné doporučení.
A tak jsem začala hledat na internetu, na sociálních sítích. Narazila jsem na neurovývojovou stimulaci a Benaudira poslechový trénink. Obě terapie jsem se s dcerou rozhodla podstoupit. Díky nim se dcera výrazně zlepšila v mnoha oblastech. Hodně se zlepšila její koordinace, začala jezdit na kole, začala mít ráda sport. V řeči byly také vidět obrovské výsledky, do pěti let se přiblížila svým vrstevníkům a ačkoli dnes ještě nějaké zbytky dysfázie viditelné jsou, je to již maličkost. A zároveň se nám ta Šípková Růženka probudila, začala více vnímat své okolí a reagovat adekvátně na podněty z něj. Dnes patří k nejšikovnějším dětem ve třídě.
Během naší společné cesty, kdy jsem měla pocit, že jednou jsme nahoře a jednou dole, mě mnoho lidí povzbuzovalo a věřilo mi. Říkali mi: "Měla by ses věnovat něčemu takovému, máš na to." Po nějakém čase jsem si uvědomila, že opravdu mohu být oporou i pro ostatní rodiny. Opustila jsem svou ekonomickou kariéru a začala se věnovat plně tomu, co mě naplňuje nejvíce - pomoci dětem v jejich rozvoji.
Nyní, s bohatými zkušenostmi s dětmi s různými speciálními potřebami, včetně dětí s autismem, vývojovou dysfázií a poruchami pozornosti ADHD či ADD, jsem tu pro vás jako podpora. Moje poslání je být tu pro děti a jejich rodiny, poskytovat jim vedení, péči a naději na lepší budoucnost. Být tu pro vás.
Lucie Matějcová